Velká Morava v žáru kovářské výhně I.

Snaha o nalezení dalšího ztraceného fragmentu z mozaiky naší minulosti archeologa často zavede na nečekaná místa. Jedním z těchto míst je i kovárna historického kováře a mečíře Patricka Bárty v brněnských Bosonohách. Za Patrickem jsem se vydal v září roku 2020 ve snaze rozlousknout záhadu velkomoravských sekyrovitých hřiven.

Sekyrovité hřivny jsou v mnoha ohledech tajuplný artefakt – kus železného prutu s proraženým očkem a částí rozkovanou do listu vzdáleně připomíná sekyru – typickou zbraň starých Moravanů. Tyto hřivny však neměly žádné praktické využití, ani jako zbraň, ani jako řemeslný nástroj. K čemu tedy někdejším Moravanům sloužily? Dodnes vlastně pořádně nevíme, jak se jim v období, kdy Morava hýbala dějinami východní části střední Evropy, opravdu říkalo. Jsme si ale téměř jistí, že se nenazývaly hřivnami. Takto je totiž začali inspirováni platidly na středověké Kyjevské Rusi nazývat českoslovenští archeologové, když od 50. let 20. století začali na tyto artefakty a jejich zlomky čím dál častěji narážet při velkých vykopávkách v bývalých pevnostech Velké Moravy.

Výjimečně se ale v této době sekyrovité hřivny objevují i mimo území přímo ovládaná moravskými knížaty, a to především na severu v dnešním Polsku, kde se mimo několik menších nálezů podařilo odkrýt i jejich obrovský poklad – celkem přes 4000 kusů o váze více než 3,5 tuny! Ani tento nález z Krakova, který snad pochází z období kdy do „země Vislanů“ vpadl moravský kníže Svatopluk, však nepomohl otázku, jaké místo v životě starých Moravanů hřivny zaujímaly, rozlousknout. Byly to skutečně peníze podobně jako na Kyjevské Rusi, jak se domnívali jejich první nálezci? Nebo se jednalo jen a pouze o polotovary, tedy částečně zpracované kusy železa, z nichž pak mohl velkomoravský kovář dál vykovat potřebné nástroje a zbraně?

Místo sisyfovského skládání jednotlivých útržků minulosti, které archeologové postupně odkrývají svými výzkumy, jsme se s Patrickem na celý problém rozhodli podívat z jiného úhlu. Otázky, které předurčily další kroky našeho svérázného bádání, byly: „Proč vlastně sekyrovité hřivny vypadají tak, jak vypadají?“ a „Je možné z ní skutečně vyrobit nějaký nástroj?“

Odpovědi na tyto otázky jsme se rozhodli hledat právě v žáru výhně Patrickovy kovárny. Základním krokem samozřejmě bylo pokusit se pár takových hřiven vyrobit. Jenže už v téhle fázi jsme museli překonat několik překážek. V první řadě se nám pro kování nedostávalo toho nejdůležitějšího – starými postupy získaného železa, které jako jediné před více než tisíci lety staří Moravané ve svých kovárnách využívali. Toto tzv. svářkové železo má díky jednodušší výrobě v malých hliněných pecích o dost jiné vlastnosti než ocel vyrobená ve velkých moderních hutích. A tyto rozdílné vlastnosti, především nestejná kvalita a náchylnost k tvoření větších či menších prasklin, jež je nutné zavařovat speciálními kovářskými technikami, v mnohém předurčují postup, kterým je třeba takové železo zpracovat.

Zde se však jako velká pomoc ukázaly Patrickovi kontakty. Patrick se obrátil na svého dlouholetého kamaráda a kolegu Ondřeje Mertu z Technického muzea v Brně. Ten se již léta zabývá experimentální tavbou v replikách velkomoravských hutnických pecí, jejichž podoba kopíruje dobové nálezy z lesnaté oblasti Moravského krasu severovýchodně od Brna.  Za léta usilovné práce se Ondrovu týmu podařilo znovuobjevit celý proces raně středověké výroby svářkového železa – od prvních kroků v podobě sbírání místní železné rudy a její přípravy do směsi k tavbě, přes výrobu dřevěného uhlí coby paliva, až po tavbu samotnou. Podařilo se jim tak nakonec vytavit tzv. železnou houbu, hroudu železa, kterou pak hutníci dále prokovávají do podoby prvního polotovaru, tzv. železné lupy. Léty experimentů se železných lup Ondrovu týmu podařilo získat hned několik. A ačkoliv, jak sám v žertu při jedné příležitosti poznamenal, jsou vzhledem k vynaložené práci cennější než platina, se i přesto uvolil nám jednu z  nich pro naše experimenty věnovat.

Druhou podstatnou překážkou, se kterou jsme se od začátku potýkali, byl fakt, že sekyrovitou hřivnu za pomoci autentických technik a z autentické suroviny kovář koval naposled v období Velké Moravy, to znamená před více než tisíci lety. Původní technika výroby těchto hřiven tak byla dávno zapomenuta. V této fázi se však ukázala jako neocenitelná desetiletí Patrickových zkušeností s historickým kovářstvím. Díky nim se podařilo celý produkční postup znovuobjevit.

Ale ani tak jsme stále ještě neměli vyhráno. K úspěšnému vykování sekyrovité hřivny totiž bylo třeba nejen umu kováře, ale především dobře zpracované železné suroviny. Tu bylo třeba prvně odseknout z původní železné lupy a překovat do podoby dlouhého hranolu. To se ne vždy povede na první pokus. Svářkové železo je totiž typické různou kvalitou v různých částech prutu a obsahuje také stále podíl příměsí různých nečistot, což se projevuje většími či menšími prasklinami, které se v průběhu kování na železe objevují. Ty menší je třeba za použití kovářských tavidel zavařovat a zakovávat, u těch největších je pak třeba v místě praskliny prut přeložit, obě půlky zavařit a vykovat prut nový. Jak poctivě k této fázi zpracování kovář přistoupil, se pak následně projevuje při namáhání železa v průběhu tvorby finálního předmětu – v našem případě v průběhu rozkovávání listu hřivny a ještě mnohem více při snahách o proražení jejího očka. Pokud kovář úvodní zpracování do hranolovitého prutu odbyl, v průběhu práce se mu to vrátí v podobě množství prasklin na těle sekyrovité hřivny a nejhorším případě i prasknutím samotného očka při jeho probíjení.

Tváří v tvář těmto praktickým zjištěním jsme si uvědomili, jak prozíravé bylo využití autentickými postupy vytaveného železa. Díky němu jsme se dobrali prvního zásadního poznatku, který vyplynul z našeho experimentu. Bylo nesporné, že jednotlivé kroky kování sekyrovité hřivny v jednodušší podobě napodobují namáhání železa při kování pravých nástrojů – zejména velkomoravských sekyr. Pokud se tak hřivna dostala ke komukoliv, kdo měl byť jen základní znalosti o svářkovém železe, mohl si rychle udělat obrázek o tom, jak kvalitně zpracovaný kus železa právě drží v ruce. Byl to v rámci našeho experimentu zásadní poznatek – nejen proto, že jsme pomocí archeologického experimentu dokázali poodkrýt prvotní účel sekyrovitých hřiven, ale také proto, že nám toto poznání pootevřelo bránu k dalším zjištěním.

Zjistili jsme, že hřivna jako taková sloužila k ukázce kvality železa, ze kterého byla vytvořena. Ukazovala, že kvalita železa, které majitel držel v rukou, dostačovala i k tomu, aby z něj bylo možno vykovat i kovářsky poměrně složitý nástroj v podobě velkomoravské sekyry. To ale také znamenalo, že lidé, pro něž byly sekyrovité hřivny určeny, nejspíše nejenže nebyli jejich tvůrci, ale ani jejich tvůrce moc dobře neznali. Takoví lidé totiž potřebovali jednoznačný důkaz kvality železa, které se jim ze zdroje, o němž neměli příliš informací, dostalo do rukou. Zdá se tedy, že hřivny už byly součástí anonymní směny, tedy směny mezi lidmi, kteří toho o sobě vzájemně příliš mnoho nevěděli.

Těmito závěry však naše zjištění nekončila, jelikož experimentální kování hřiven umožnilo objevit další překvapivá fakta. Především to byla míra ztráty železa v podobě okují (malých šupinek kovu, které postupně odpadávají z kovaného železa), která narůstá s každým dalším ohříváním a kováním železného výrobku. Jen pro ilustraci – pro kování sekyrovitých hřiven jsme použili tři kusy železné lupy o celkové váze téměř 4 kg. Z těch jsme vyrobili celkem pět hřiven o celkové váze okolo 2 kg (asi čtvrt kilogramu pak vážil zbylý šrot). To je téměř poloviční úbytek suroviny! To jasně ukázalo, jak problematické je užívání hřiven coby polotovarů pro další zpracování.

V průběhu práce jsme si uvědomili také další zásadní věc. Prvním polotovarem, který v rámci zpracování železa vzniká, je železná lupa. Železná lupa se musí rozdělit na části a z nich se musí opakovaným prokováváním vytvořit další polotovary v podobě čtverhranných prutů. Z těchto prutů je pak možné vytvořit finální železné výrobky, a to včetně sekyrovitých hřiven. Ovšem pokud by měla hřivna skutečně sloužit jako další polotovar, kovář, který ji měl za úkol dále zpracovat, ji musel opět náročně překovat zpět do podoby hranolu, a to s intenzivním využitím poměrně náročné techniky kovářského svařování. Tedy vrátit se v procesu výroby o krok zpět s vidinou další ztráty drahého železa, které v podobě okují obsype okolí jeho kovadliny. Proč si tedy už v tak náročném procesu přidávat další kroky práce? Prostřednictvím praktického „prožití“ kovářova údělu jsme dokázali podtrhnout vratkost celého tvrzení, že hřivny byly pouze svérázné polotovary, které cestovaly jedné z  kovářské dílny, v níž vznikly, do jiné, kde se v žáru výhně proměnily v konečné produkty. Někdejší realita byla očividně o mnoho složitější a pomocí prvního z našich kovářských experimentů se nám k ní podařilo proniknout zas o něco blíže. Zbývalo jen dát celý obraz dohromady.

Náš experiment ukázal, že celý proces kování sekyrovitých hřiven zahrnoval techniky namáhající železo způsobem, který umožnil na první pohled ověřovat jeho kvalitu. Člověk, ke kterému se taková hřivna následně dostala, byl tak byl ujištěn o kvalitě obdrženého železa, aniž by jej musel dále zpracovat v jiné kovárně. Toto zpracování se totiž ukázalo jako extrémně nepraktické – využít hřivnu jako polotovar k dalšímu zpracování vyžadovalo podstoupit další namáhavou práci a obětovat část váhy železa, z něhož byla vyrobena. K čemu pak ale hřivny skutečně sloužily? Předpokládáme, že jejich primárním cílem bylo ukázat kvalitu kovu při anonymizované směně – tedy směně mezi lidmi, kteří se vzájemně příliš neznali nebo si příliš nedůvěřovali (nespojovali je žádné společenské vazby). Kvalitní hřivna tedy nejspíše zastupovala určitou hodnotu, která byla využívána při specifických anonymizovaných obchodních situacích, se kterými se staří Moravané začali poprvé setkávat v období existence velkomoravské říše. A co se v té době stalo? Právě tehdy začínali na území Moravy a Slovenska ve větším množství proudit obchodníci z různých částí tehdy známého světa a přinášeli s sebou zvyk obchodování a poměřování hodnot zboží (základy komercionalizované ekonomiky a tržní mentality, jak bychom řekli dnes). Tento impulz z vnějšího světa odstartoval společenské a ekonomické změny, které postupně vyústily ve vznik regionálních tržišť uvnitř opevněných velkomoravských center. Zde se začali setkávat vzájemně si neznámí lidé z různých částí staré Moravy a pod dohledem moravských knížat směňovat své zboží. A právě uvnitř některých z těchto opevněných center nacházíme největší koncentrace sekyrovitých hřiven, ať již celých kusů ve svazcích i jednotlivě, tak i zlomků rozprostřených po celých osídlených plochách. Mezi nejvýznamějšími takovými byla známá velkomoravská naleziště v Mikulčicích nebo na Pohansku u Břeclavi.

Předpokládaná proměna hřiven ve směnné médium však nejspíše měla svůj vývoj. Ačkoliv proto zatím nemáme dostatek jednoznačných důkazů, je poměrně lákavé uvažovat o tom, že funkci sekyrovitých hřiven původně zastávaly skutečné sekyry, které fungovaly jako tzv. společenské (předkomerční) platidlo. Sekyrovitá hřivna by tak symbolicky zastupovala sekyru a původně snad i váhu a kvalitu železa, z níž byla sekyra vyrobena. Jelikož však hotovou sekyru není díky ztrátě kovu možné ze stejně těžké hřivny vykovat, stala se tato hřivna jen jakýmsi tokenem, reprezentací hodnoty, kterou bylo zprvu možno využít při nemonetární společenské směně (vzájemném obdarovávání), ale později i při klasické tržní směně, zatímco opravdovou sekyru si nakupující mohl v této neklidné době ponechat u sebe. Role sekyrovité hřivny by se tak ve fázi největšího rozkvětu Velké Moravy v mnoha ohledech přiblížila roli mincí, které ještě velkomoravská knížata nerazila.

Tyto závěrečné úvahy jsou přitažlivé. Pokud nás vedou správným směrem, znamenalo by to, že nejblíže odhalení skutečné funkce sekyrovitých hřiven byli paradoxně jejich první profesionální nálezci, kteří je považovali za předmincovní platidla starých Moravanů. Naše úvahy je však třeba dále vědecky ověřovat. A jak ukázalo naše bádání s Patrickem, experimentální archeologie bude mít v tomto ověřování své specifické místo.

Michal Hlavica

Tento text vznikl za finanční podpory výzkumného programu Akademie věd České republiky
Strategie AV21 s podtitulem Evropa a stát: mezi barbarstvím a civilizací.

Chcete se o našem experimentu dozvědět víc?

Hlavica M. – Bárta, P. – Merta, O. 2020: Příspěvek experimentální produkce velkomoravských sekyrovitých hřiven k pochopení jejich funkce v raně středověké ekonomice. Archeologia technica. Dostupné online na academia.edu.